 |
| Nervová buňka (neuron) se synapsemi |
Lidské tělo může fungovat jen díky tomu, že si jeho buňky neustále předávají informace o tom, co se v jejich okolí děje. K tomu nezbytně potřebují receptory - bílkovinné molekuly vnořené do povrchové membrány buněk. Fungují jako chemické receptory: jsou umístěny do mezibuněčného prostoru a čekají na molekuly, které jím plují. Mají-li vhodnou chemickou strukturu, na kterou je příslušný receptor vyladěn, připojí se k němu. Buňka tím dostane signál, že se něco děje, a může reagovat. Například zahájí syntézu nějaké další molekuly nebo naopak zastaví průběh některé z bezpočtu biochemických reakcí, které v ní probíhají.
-
Robert J. Lefkowitz (69) z Dukeovy univerzity studoval od roku 1968 receptory pomocí radioaktivního značení. K nejrůznějším hormonům a signálním molekulám "přilepil" radioaktivní izotop jódu a sledováním míst, kde v těle září, odhalil první receptory na buněčných membránách. Mimo jiné receptor pro adrenalin, který se jeho týmu podařilo z membrány izolovat.
Brian K. Kobilka (57) ze Stanfordovy univerzity působil v 80. letech v Lefkowitzově týmu. Podařilo se mu izolovat gen, podle něhož buňky adrenalinový receptor vyrábějí. Díky tomu se vědci dozvěděli, že tento receptor je velmi podobný rodopsinu - bílkovině, která v oku reaguje na dopadající světlo. Záhy se ukázalo, že obě bílkoviny patří do rozsáhlé skupiny receptorů, které v těle plní nejrůznější funkce.
Podílejí se na vnímání světla, chutí i vůní, hrají roli v imunitní reakci a reagují také na nejrůznější látky ovlivňující nervový systém, například adrenalin, dopamin nebo serotonin. Jejich význam pro fungování těla je tedy obrovský.
Receptory spřažené s G-proteinem kóduje asi tisícovka genů, což je obrovské množství, uvědomíme-li si, že celý lidský genom je tvořen asi 24 tisíci genů. Výzkum oceněný letošní Nobelovou cenou za chemii tedy zásadním způsobem pomohl pochopení lidského těla.
Asi polovina všech léků tyto receptory nějakým způsobem ovlivňuje.
Otevírá se další možnost:
Buněčné receptory a léky
